Jednou z mnoha krajin, kde populismus zvítězil nad liberalizací, svobodou a koneckonců i nad tvrdou prací, byla Argentina. Vše odstartovalo ve čtyřicátých letech minulého století, kdy zemi tížily vleklé hospodářské problémy a selhával mechanismus kontroly mezd a cen.
V tu chvíli se na politické scéně objevil spasitel. Muž slibující sociální smír a pomoc domácím podnikům. Juan Perón.
Začal tím, že znárodnil zahraniční podniky a zisky přerozdělil pracujícím – chtěl zrychlit růst mezd. Perónova populistická politika ale vedla jen k hlubokým schodkům státního rozpočtu. I na ty měl Perón zaručený lék: nové peníze. Tiskárny jely jako o život. Výsledkem byla neustále se zvyšující inflace.
Jiným „efektivním“ opatřením, jež po Argentině následně převzaly i další země Latinské Ameriky, byla vysoká cla průměrně se pohybující mezi 100 a 200 procenty.
Spotřebitelé díky nim nemohli nakupovat zahraniční zboží, což sice umožnilo raketový růst domácího průmyslu, cena domácích výrobků v důsledku neexistující konkurence stoupala také. Firmy navíc ztrácely zájem o vývoz.
Pravidla trhu šla stranou. O zisku a ztrátě rozhodovala korupce a politické známosti. Různé zájmové skupiny, které parazitovaly na státě, bohatly, zatímco zbytek obyvatelstva se potácel ve stále větší bídě.
Vrcholem této socialistické blamáže, kterou – společně s Peronovým kormidelnictvím – utnul až vojenský puč v roce 1955, bylo znárodnění cirkusů.
Disproporce mezi příjmy bohatých a chudých bohužel přetrvala dodnes. A nejen v Argentině. Země Jižní Ameriky mají obecně jednu z největších nerovností na světě – například deset procent obyvatel Brazílie drží v rukou více než polovinu HDP země. Ne nadarmo se o Riu de Janeiru říká, že je to Paříž obklopená Etiopií.
Lze ukázat i pozitivní příklad. Jeden takový se najde v Chile. Série ekonomických změn osmdesátých a devadesátých let á la Milton Friedman vedla k jednomu z nejrychlejších ekonomických růstů na světě.
Čím to? Reformátoři si totiž zakládali na rychlé privatizaci státního sektoru, zrušení či omezení cel a kvalitní penzijní reformě. I díky tomu se od roku 2004 do 2009 mohli Chilané těšit z HDP rostoucího průměrně o 5,5 % ročně.
Dle http://www.gapminder.org/ zvýšili Chilané své HDP od roku 1950 do roku 1990 o pouhých 74 % (v USA to bylo 246 %), zatímco od roku 1990 do roku 2007 to byl skok o rovných 103 % (USA 26 %). Škoda jen, že s reformami začali Chilané tak pozdě. V porovnání se zbytkem kontinentu jsou na tom ale stále nadprůměrně.
Od roku 2008 se věnujeme široké škále témat s důrazem na finance, investování a podnikání. Články píšeme srozumitelně, abychom každému čtenáři pomohli objasnit i ta nejsložitější témata. Autor vystudoval ekonomii a management.
