Je to už nějakou dobu, přesněji loni, kdy Afričanka jménem Mallence Bart-Williams vystoupila s proslovem na na konferenci Technology, Entertainment, Design (TED). Podle vlastních slov pochází ze západoafrické Sierry Leone.
Ve skutečnosti se narodila v Kolíně nad Rýnem a je napůl Němka, ale to by pro účely obviňování vyspělého světa nebylo tak efektní. Sierra Leone oplývá zásobami surovin, což by z ní mohlo učinit jednu z nejbohatších zemí světa. Opak je však pravdou.
Mallence viní z chudoby země kolonialismus, který v zemi řádil několik století, ekonomické vykořisťování ze strany Západu, který za skvělé, cenné suroviny nabízí zemi směšné papírky – dolary, eura a libry (proč je tedy přijímají?).
Obviňuje též charitativní organizace, které prý jednou rukou Africe dávají a druhou rukou, když se nikdo nedívá, zase zpátky berou. Jak konkrétně toto probíhá, to už neříká.
Se zeměmi je to podobné jako s lidmi. Je spousta lidí, kteří vyrůstali v neutěšených poměrech. Měli rodiče, kteří byli alkoholici, drogově závislí, duševně nemocní. Někteří lidé byli jako děti i sexuálně zneužívaní. Jak s takovým neblahým dědictvím naloží, je však především na nich. Někteří stráví život obviňováním okolí, jiní naopak na sobě pracují a dostanou se vysoko.
V 50. letech byla jedna asijská země, která byla stejně zoufale chudá jako Sierra Leone. A také strávila léta v područí koloniální velmoci. Co se týče nerostných surovin, byla na tom ještě mnohem hůř. Namísto nekonečných zničujících válek a závislosti na mezinárodní pomoci však zvolila cestu tvrdé práce. V současnosti se již dlouhou dobu řadí mezi nejrozvinutější země světa. Je to Jižní Korea.
Jak konkrétně se dostala Jižní Korea ze dna? Základem je vždy zemědělství. To na začátku 50. let platilo jak pro Jižní Koreu, tak i pro Taiwan, který zažil podobný ekonomický zázrak. Na začátku modernizace pracovalo více než 80% populace těchto zemí v zemědělství.
Efektivita však byla nízká a zemědělci stěží uživili rychle rostoucí populaci. Řešením byla pozemková reforma. Rozsáhlé pozemky velkých vlastníků byly zkonfiskovány a rozděleny mezi malé zemědělce.
Komunistické opatření? Možná. Nezapomínejme ale, že to samé udělala masarykovská první republika hned po svém vzniku. Tím, že se z námezdních zemědělských dělníků stali samostatně hospodařící zemědělci – tedy vlastně malí podnikatelé – se prudce zvýšily výnosy.
Cesta k prosperitě byla ještě dlouhá, bylo potřeba zemi industrializovat, pak posunout do informačního věku atd. Pozemková reforma však byla pro Korejce prvním krokem k podnikatelskému myšlení a poznání, že budoucnost je především v jejich rukách.
A proč chodit tak daleko? V Evropě je spousta národů a zemí, které byly zbaveny svobody a nezávislosti. Jejich jazyk i kultura byly potlačovány, příslušníci těchto národů zažívali i obdobu rasové diskriminace.
Co jiného byla naše země mezi lety 1620 – 1918 než rakouskou kolonií? Čím jiným bylo Slovensko 1000 let než maďarskou kolonií? A co inovativní Finsko, které národní nezávislosti dosáhlo až před 100 lety? A tak bychom mohli pokračovat.
Od úsvitu lidských dějin se snažili silnější národy podmanit si ty slabší. Docházelo k okupacím zemí, nadvládě, ekonomickému vykořisťování i genocidě. A málokdy se velmoci omluví, natož aby se finančně se svými obětmi vyrovnali. To je „výsada“ západní Evropy.
Japoncům trvalo několik desetiletí, než se omluvili za zvěrstva, která páchali na Korejském poloostrově. Turci se zřejmě nikdy neomluví Arménům za genocidu, ke které došlo před 100 lety, stejně jako za mnoho staletí trvající okupaci jihovýchodní Evropy. To už se spíš omluví Mongolové za středověké nájezdy za vlády Čingischána.
Otroctví? Ne každý ví, že velkou část otroků nakoupili Evropané od Arabů či přímo od Afričanů. Nám dobře známý podnikatel Petr Sluka ve své velmi zajímavé přednášce o svých zkušenostech z Keni poznamenal, že teprve v Africe pochopil, že otroctví pochází z Afriky.
I když Keňa rozhodně patří mezi vyspělejší africké země, historické vazby, na základě kterých chodí (bývalí) otroci otročit ke svým pánům, stále přetrvávají.
Afričanům tedy nezbývá než skončit s válkami, přestat fňukat a začít makat. Neustálá monetizace „bílé viny“ je sice stále poměrně účinná, ale celkově je to jen prodlužování agonie. V post-koloniální Botswaně to pochopili už dávno, ostatní chudé země by ji měli následovat.
Od roku 2008 se věnujeme široké škále témat s důrazem na finance, investování a podnikání. Články píšeme srozumitelně, abychom každému čtenáři pomohli objasnit i ta nejsložitější témata. Autor vystudoval ekonomii a management.
