Bacha na banky! Začíná peklo

Není to tak dávno, co se zdálo, že budou v Evropě padat banky jedna za druhou jak shnilé hrušky. Řada bank musela být zachráněna, některé státy – jako Irsko – to neunesly a musely požádat o mezinárodní pomoc, aby nezbankrotovaly. Částka vynaložená na záchranu bank byla enormní.

I lámali si evropští politici hlavy, jak do budoucna pádu bank zabránit. A vymysleli evropskou bankovní unii. A tahle slavná bankovní unie, respektive její klíčový pilíř, funguje právě od tohoto týdne.

Někteří politici to označují za další krok v integraci. Někteří za dobrou zprávu pro daňové poplatníky, protože prý příště už nebudou záchranu bank platit státy, nýbrž banky samy. Tohle všechno je nejspíš jen přání, nikoli realita.

O co vlastně jde? Prvním pilířem bankovní unie je, že ECB přebírá otěže nad dozorem klíčových evropských bank. Je to trochu naivní názor, že jedna instituce z dálky usleduje finanční toky od Finska po Řecko lépe než řada národních dozorů.

Druhým pilířem bankovní unie má být evropský systém pojištění vkladů. Vznikne pojistný fond, do kterého budou banky samy přispívat. Teoreticky tak příště budou svou záchranu platit samy banky. Jenomže to je jako vydělat si na rohlík a chtít si za to koupit lanýže.

Do fondu přiteče za 10 let pouze 55 mld. EUR. A to je málo. Jen záchrana španělského bankovního sektoru spolkla 40 mld. EUR a pořád po ní zůstaly problémové banky. Přímá záchrana evropských bank už stála stovky miliard a nepřímá pomoc ze strany ECB přesáhla bilion. A stále to bylo málo. Podle posledních zátěžových testů má totiž deset procent bank málo kapitálu.

A pak je tady třetí pilíř bankovní unie. A ten je učiněným neštěstím. Nákaza problémy se v bankovním sektoru dokáže šířit velice rychle. Málokdy se do problémů dostane jen jedna jediná banka. A právě třetí pilíř bankovní unie, tedy mechanismus řešení případných problémů, rychlost nákazy ještě podpoří.

Pokud by totiž v evropském bankovním systému došlo v některé zemi zjednodušeně řečeno k zádrhelu, evropské státy by jej měly začít řešit společně. Nejprve by měla případná zdravá matka pomoci své nemocné dceři (aby se i dosud zdravá centrála finančně vyčerpala).

A pokud to nepomůže, měl by se zapojit společný pojistný fond (aby v něm nezbyly peníze na další země). Takže místo aby se ohnisko požáru odseparovalo od zdravého zbytku, otevřou se požáru dveře do dalších zemí.

Dozoru nebudou šéfovat ti nejlepší, avšak ti politicky nejzdatnější. Příkladem může být poslední kauza kolem Dominiqua Strausse Kahna, bývalého šéfa MMF, který vstoupil ve známost aférou s údajným pokusem o znásilnění pokojské. Dnes je opět v problémech. Založil si s přítelem banku, která je před krachem a je prověřována kvůli podezřelým operacím. A tací a podobní lidé dohlíží na banky.

Na rozdíl od Slovenska, které je v eurozóně, ČR do bankovní unie povinně vstupovat nemusí. Slováci zatím mají zdravé banky – na rozdíl od jihu Evropy či Rakouska.

Co je příčinou krachu banky?

Obecně může jít o kombinaci ekonomických tlaků nebo špatného řízení. Pokud je ekonomické prostředí slabé, může se stát, že banky nebudou schopny generovat dostatečný zisk na pokrytí svých závazků, což povede ke kolapsu.

Kromě toho se banky mohou stát také obětí vlastního špatného hospodaření, například když špatně investují nebo vystavují své finanční rezervy nadměrnému riziku.

Dopady krachu banky mohou být dalekosáhlé a mohou mít nepředvídatelný výsledek. Klienti mohou přijít o úspory nebo jim může být zmrazen přístup k finančním prostředkům, což znamená, že rozpočty domácností se ocitnou pod tlakem.

Ohroženy jsou také vlády, protože jsou v konečném důsledku odpovědné za udržení integrity finančního systému. V některých situacích mohou být vlády nuceny zasáhnout a nabídnout záchranu, aby zabránily kaskádě dalších kolapsů.

Aby se minimalizovalo riziko krachu banky, musí vlády a regulační orgány zajistit odpovídající dohled nad bankovním systémem. To zahrnuje opatření, jako jsou kapitálové požadavky, zátěžové testy nebo podmínky likvidity.

Všechna tato opatření by měla být zavedena tak, aby bylo zajištěno, že banky jsou dostatečně kapitálově vybaveny a nejsou vystaveny nadměrným rizikům.

Zároveň by jednotliví klienti měli přijmout opatření, která je ochrání před rizikem krachu banky. To by mohlo zahrnovat diverzifikaci úspor mezi více institucí nebo zamezení držení všech úspor v jedné bance.