Proč česká ekonomika stagnuje?

Životní úroveň České republiky postupně klesá nebo stagnuje, ukazují statistiky. V roce 2009 bylo Česko na 79 procentech průměru celé EU. Ve srovnání se „starými“ zeměmi unie na 72,5 procentech. Výše tuzemského hrubého domácího produktu na jednoho obyvatele nebyla překonána od roku 2008.

Zhoršil se schodek v hospodaření vlády. Jak poznamenává Česká statistický úřad, především v důsledku církevních restitucí. Hrubý konsolidovaný dluh vzrostl na 45,8 % HDP.

Zadluženost ČR

Přesto tato zadluženost spolu se soukromým dluhem, tj. zadlužeností domácností a firem, činila v roce 2012 pouze 119,4 % HDP. „ČR tak byla v tomto ukazateli třetí nejméně zadluženou zemí EU“, upozorňuje Iva Ritschelová, předsedkyně ČSÚ.

„Ačkoli výkonnost české ekonomiky se v loňském roce v reálném vyjádření proti roku 2011 snížila, podíl obyvatel České republiky ohrožených příjmovou chudobou klesl z 9,8 % na 9,6 %“, říká analytička ČSÚ Drahomíra Dubská.

„Příjmy domácností ve formě mezd, příjmů z podnikání, čistých příjmů z majetku a z přerozdělení se totiž v úhrnu zvýšily nominálně o 0,9 %, zatímco v roce 2011 zaznamenaly pokles o 0,1 %“, uvedla Dubská.

Tolik krátký výtah z tiskové zprávy Českého statistického úřadu. Fakta lze interpretovat různě. Levicová interpretace může znít takto: „Ekonomice se nedaří, ale nezoufejte, máme aspoň dobře fungující systém masivního přerozdělování a proto si udržujeme sociální smír. Jsme také málo zadluženi, takže nám nehrozí finanční krize.“

Jsou Češi ohroženi chudobou?

Vskutku, podle většiny statistik patří Češi mezi národy nejméně ohrožené chudobou. Nejen v Evropě, ale na světě vůbec. Pokud jde o riziko sociálního vyloučení, o něco nižší hodnotu má již jen Island. Mnohem horší je to se schopností čelit nepředvídatelným finančním výdajům.

Tato statistika nevyznívá skvěle, neboť české domácnosti mají v průměru nedostatečné finanční rezervy. Lidé pak řeší, jak rychle získat peníze a v nejhorším případě pak shání číslo na lichváře.

Levice může tvrdit, že daně vlastně nejsou vysoké v porovnání s tradičními vyspělými zeměmi jako Francie, Německo, Švédsko, a tak dále. Dobrá, je však třeba srovnávat srovnatelné. Boxer muší váhy nenastoupí v ringu proti těžké váze. Motocykl s půllitrovým motorem bude závodit ve své kategorii a šachový začátečník nenastoupí do turnaje s Garri Kasparovem.

Česká ekonomika bohužel nemá kapitálovou sílu Francie, Švédska nebo dokonce Německa. Je to ekonomika muší váhy.

Pokud chce obstát v nerovné soutěži, má přesto šanci. Svět zná řadu původně chudých ekonomik, které se vzmohly. Včetně zmíněného Švédska, které bylo během 19. století nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě. Je třeba splnit dvě podmínky.

Důležitost tříd ve společnosti

Za prvé, daně musí umožňovat koncentraci kapitálu. Bohatá společnost se v první řadě skládá z bohatých jedinců. Viděl někdo někdy někde bohatou zemi složenou ze samých sociálních případů?

Jistěže ne. Každý bohatý sociální stát je tažen svými vlastními domácími ekonomickými elitami. Ty musejí být z podstaty věci velmi bohaté. I „socialistické“ Švédsko má poměrně malý počet extrémně bohatých rodin, o něco větší počet velkých boháčů a velmi početnou střední třídu.

Sociální stát, který si zničí své nejbohatší třídy, ztratí zdroj příjmů. Podřízne si pod sebou větev, ukousne ruku, která jej krmí.

Spoléhat se především na zahraniční investory, jak to dělá Česko, je nouzová strategie. Velkorysé investiční pobídky pro montovny, které začaly za Zemanovy vlády, měly v dobovém kontextu svůj smysl. Zašly však příliš daleko, až do stupně, kdy začaly vytlačovat domácí kapitál.

Druhá podmínka. Nestačí, aby ekonomické elity státu byly bohaté. Musejí být bohaté díky tvořivé činnosti.

Jak to vidí ekonomové?

Ekonomové James Robinson a Daron Acemoglu rozlišují elity na kreativní a extraktivní. Do první skupiny patří všichni, kdo zbohatli vlastní inteligencí, tvořivostí a pílí. Zkrátka lidé, kteří dokázali něco vybudovat.

Baťa je klasickým českým příkladem konstruktivní elity. Stejně jako Škoda, Křižík, Lanna, Laurin a Klement a mnozí další.

Extraktivní elity bohatnou jinými způsoby. Do jejich rejstříku patří podezřelé privatizace, zmanipulované státní zakázky, díry v zákonech. Učebnicovým reprezentantem je mexický magnát Carlos Slim, jehož bohatství je srovnatelné s Billem Gatesem.

Zatímco však Gates vytvořil něco z ničeho, Slim zbohatl především díky podivné privatizaci monopolní telefonní společnosti Telmex a díky sérii zneužití mexických zákonů, což mu umožnilo podržet si monopol.

Nebylo by jistě obtížné jmenovat řadu českých podnikatelů, jejichž hlavním „přínosem“ české ekonomice byly nadstandardní vztahy se státem, „vhodné“ privatizace a „zdařilé“ kontrakty se státem. Nových Baťů je málo a nikdo z nich zatím nezaložil podnik světového významu. Stát se na ně dívá jako na citróny: vymačkat a zahodit.

Český hospodářský růst

Český hospodářský růst, který vrcholil zhruba během let 2003 až 2008, nečerpal svoji dynamiku z tvořivé činnosti. Čerpal ji především z jednoduché skutečnosti, že v uvedeném období nastal poprvé v novodobé historii mohutný růst úvěrové tvorby.

Především šlo o úvěrový růst v oblasti hypoték a stavebnictví. Zdatně sekundoval i růst státního dluhu. Když potom v roce 2009 oba tyto motory vysadily – a když se navíc dočasně propadl vývoz – česká ekonomika se dostala do problémů, které stále trvají. Nervozita a nejistota kolem daní ještě zhoršila situaci.

Pokud má česká ekonomika pokračovat v růstu, musejí existovat podmínky pro vznik a rozvoj skutečných, tvořivých ekonomických elit. Podnikatelské prostředí a jeho zlepšování začíná znít jako fráze a univerzální politické zaklínadlo; ale bez podstatného zlepšení se budeme dále ekonomicky plahočit kdesi v dolní čtvrtině Evropy.