Volný trh na Blízkém východě

V Izraeli (zejména v arabsko-izraelských městech, jako je Nazaret, a v palestinských městech) se moc nedodržují státem vynucované dopravní předpisy – ostatně jako ve většině zemí mimo Evropu a USA. Dodržuje se pouze červená na semaforu a jakž takž ještě maximální povolená rychlost. Vše ostatní se ignoruje.

Na neřízených křižovatkách platí spíš zdravý rozum než oficiální pravidla přednosti. Když řidič vjíždí na hlavní a je malý provoz, dává přednost. Když je provoz hustší, chvíli čeká. Pak se tam začne tlačit a v určitém okamžiku mu auta jedoucí po hlavní dají přednost a nechají tam vjet.

Nepřehledná dopravní situace

Jízdní pruhy sice formálně existují a jsou na vozovce zakresleny. Ve skutečnosti ovšem existují v té podobě, v jaké si je auta v provozu spontánně vytvoří. Není to sice vyloženě časté, avšak občas se lze setkat se situací, že jsou na vozovce tři auta vedle sebe, ačkoliv jsou tam jenom dva pruhy.

Stává se to hlavně v situaci, kdy se třeba v pravém pruhu vyskytne překážka (například auto na blikačích – velmi častý jev). Místo, aby byl pruh s překážkou prohlášen za neprůjezdný a auta v něm zastavila a začala blikat pro přejetí do vedlejšího pruhu, tak se překážce prostě vyhnou. Čímž samozřejmě částečně zasáhnou do vedlejšího pruhu.

Nicméně auta ve vedlejším pruhu také uhnou. Ve výsledku je provoz nepřerušen, pouze všechna auta trochu uhnou doleva a trochu se na sebe nalepí.

Jak je to s předjížděním?

Další zajímavost přináší problematika předjíždění. Kromě toho, že si nikdo neláme hlavu s tím předjet zprava, se striktně dodržuje nepsané pravidlo, že když někdo předjíždí, krátce ťukne na klakson, aby o sobě dal pomalejšímu řidiči vědět. Evropan se bude prvních pár dní rozčilovat – proč na něj troubí? Pak pochopí správný význam a bude vděčný za cennou informaci.

Motorkáři jsou naprosto neukáznění. Předjíždí zleva, zprava, všude se nacpou, občas to v nízké rychlosti vezmou i přes chodník, pokud jim to nějak pomůže. A nikdo to neřeší.

Izraelci jsou také vášnivými telefonisty za volantem. I v situaci, kdy kličkují mezi překážkami, troubí, přejíždějí z pruhu do pruhu, nebo dokonce jedním kolem vjedou na obrubník, protože by se tam jinak nevešli. Stále mají telefon u ucha a ještě stíhají telefonovat.

Neukáznění chodci

Neukáznění jsou i chodci. Přechází i mimo přechod, jsou schopni vlézt před jedoucí auto, uprostřed vozovky se zastavit, obrátit se, udělat dva kroky zpět, aby pozdravili kamaráda, který opodál ve stánku prodává falafel s hummusem, a pak dále pokračovat při přecházení, to vše uprostřed hustého provozu. A nikdo to neřeší.

Zkrátka, na blízkovýchodních silnicích si lze být jist pouze tím, že žádné jistoty neexistují. Izraelci i Palestinci jsou zvyklí se neustále kolem sebe dívat a reagovat. Ne tolik podle pravidel, jako spíš podle toho, co je v danou chvíli nejsmysluplnější řešení.

Lze uzavřít, že evropské silnice jsou jednoznačně přeregulované, což přináší více škody než užitku.

Soukromá MHD

Zatímco na izraelských územích je poměrně hustá síť většinou státních dopravců, na palestinských územích tomu tak není. Podle našich socialistů by to znamenalo, že se tam lidé nemají jak dopravovat a že je to vůbec hrozná katastrofa, praxe je samozřejmě úplně odlišná.

Palestinská města jsou obsluhována zejména taxíky s tím, že obvykle vezou 3–4 pasažéry v jednom taxíku. Místní lidé jízdu taxíkem sdílí. Na delší vzdálenosti fungují takzvané šeruty neboli hromadné taxíky. Jedná se o minivany, které jezdí na frekventovaných trasách a pojmou třeba 8 lidí.

Zastávka kdekoliv

Nevýhoda je nepravidelný jízdní řád (šerut vyjede z počáteční zastávky až ve chvíli, kdy je dostatečně naplněn, aby se jízda vyplatila), výhodou je na druhou stranu to, že zastaví úplně kdekoliv.

Stačí řidiči říct, že chce někdo ihned vystoupit, a on zastaví, i když tam není zastávka. To platí i pro nástup – když člověk vidí projíždějící šerut, který má volné místo, zamává na něj a on ho nabere.

Existují i arabské autobusové linky, které zastaví klidně uprostřed silnice za provozu.

Samozřejmě Palestinci nejsou na MHD až tak závislí. Nulové nároky na technický stav vozidla činí auta poměrně dostupným zbožím. A velmi populární je také stopování.

Zkrátka, když stát neposkytuje nějakou službu, lidé jsou schopni si ji (uspokojivě vzhledem ke své životní úrovni) zajistit sami.

Tržnice

Neodmyslitelnou součástí blízkého východu jsou tržnice. Ovoce a zelenina od místních prostých zemědělců jsou velmi kvalitní a nesrovnatelně čerstvější a chutnější než to, co dodávají Evropskou unií regulované řetězce.

Zkrátka pokud si lidé přejí kvalitní zboží, tak jim ho doručí i primitivní zemědělci bez potřebných certifikátů, porušující všechny regulace. Když jsou lidé naopak ochotni konzumovat nekvalitní zboží, tak ho řetězce budou dodávat nekvalitní a žádné regulace na tom nic nezmění.

Evropské regulátory by porazila i místní cenová politika. Prodejci jsou schopni na denní bázi ceny měnit a tím umí vydělat. Poznat to jde například při nákupu v pátek odpoledne, kdy se schyluje k začátku šábesu a Izraelci hromadí potraviny, protože ví, že až do nedělního rána bude všude zavřeno.

V takovou dobu můžou být ceny až dvojnásobně vyšší než obvykle a pro prodejce jsou to v tu chvíli rychlé peníze. Naopak skvěle se nakupuje ostatní dny půl hodiny až hodinu před zavíračkou. To ceny naopak o desítky procent klesají. Prodejci se snaží zbavit čerstvých zásob, aby je nemuseli skladovat a nechat je hnít.

V Evropě by člověka nejspíš před šábesem zavřeli za zneužívání monopolního postavení. Před zavíračkou zase za dumpingové ceny, kterými poškozuje konkurenci.

Každopádně nákladová teorie hodnoty zde pořádně dostává na frak.

Zbraně

Izrael je jedna z nejozbrojenějších zemí na světě. Je zcela běžné potkávat na ulici, v obchodě nebo autobuse vojáky ozbrojené nabitými samopaly. Z libertariánského pohledu toto samozřejmě není nic, co by chtěl člověk Izraeli závidět, protože zbraně do rukou státu nepatří.

Svědčí to nicméně alespoň o tom, že když si lidé přestanou lhát do vlastní kapsy ohledně své bezpečnosti a střízlivě vyhodnotí rizika, která jim v daném místě a čase hrozí, tak nemají problém si zvyknout na to, že denně kolem sebe vídají zbraně.

S tím má problém řada našich evropských sluníčkových socialistů, kteří často na argumenty ve prospěch většího množství zbraní říkají, že „to by to tady vypadalo jak na Divokém západě“.

Na zbraních není nic špatného. Zbraně přinášejí mír a vzájemný respekt. Lidé jsou schopni si na zbraně zvyknout tak, jako si zvykli na auta, mobily, vysavače a cokoliv jiného.

© 2022 Vpenize.cz | Nakódoval Leoš Lang